Tvorba webových stránek a eShopůZaložit webové stránkyZaložit e-shop

Ruský černý teriér

 

 

JAK NÁRODOVÉ RUSKA K ČERNÉ PERLE PŘIŠLI

ANEB VZNIK A PUVOD PLEMENE TROCHU JINAK

Když Bůh stvořil psa, jeho dílo se mu natolik zalíbilo, že ve svém úsilí neustal a začal tvořit různé druhy psů. Tyto nazval plemeny.

Bohu připadlo nešťastné, aby tolik krásných a různorodých psů běhalo po světě jen tak bez užitku a péče. Proto si povolal zástupce jednotlivých národů, jimiž již Zemi předtím osídlil, aby každému jednomu z národů přidělil plemeno psa, jímž se bude pyšnit a jehož schopností bude užívat ve svůj prospěch. Na oplátku bude člověk psům poskytovat náležitou péči a lásku.

I stalo se tak. Po mnoho dní proudili k Bohu zástupci jednotlivých národů, aby si k svému užitku vybrali nejvhodnější plemeno psa. Po několika dnech byla práce dokonána a všechna plemena našla svoje nové domovy. I v tuhle chvíli Božího odpočinku přišli zástupci Ruských národů, aby si také odvedli svého pomocníka. Ale Bůh pravil: „Přišli jste pozdě moji milí, všechna psí plemena už odešla do svých domovů. Pro Vás opozdilce nic nezbylo.“

I posmutněli vyslanci Ruských národů a s pokorou v hlase pravili: „Omlouváme se Bože za svoji nedochvilnost a troufalost, ale s hlubokou vírou v Tebe, kterou v srdci nosíme a s úctou, kterou k Tobě chováme jsme hodovali a pili na Tvoje zdraví, proto jsme se opozdili.“

Bůh se zamyslel a shlédl z nebeských výšin na Ruskou zem. Uviděl překrásné chrámy jemu zasvěcené plné pokorných lidí s vírou v srdci. I zželelo se Bohu národů těchto a pravil k vyslancům: „Přesvědčili jste mne svojí vírou a ušlechtilostí, proto zachovám se k Vám s náležitou velkorysostí. Jedno plemeno psa nechal jsem si pro sebe, aby mne, Boha samotného, na mých cestách provázel. Je ze všech plemen nejušlechtilejší a nejkrásnější nejen svým vzhledem, ale zejména svým charakterem. Budiž od nynějška vaším přítelem a doprovodem. Chovejte k němu úctu a lásku, jako ke mně samému chováte, pečujte o něj a ctěte ho jako mne samého. Pak budete mít moje požehnání. Nazvěte jej Černou perlou Ruska – černým teriérem a chraňte jej jako by byl klenotem nejvzácnějším.“

A tak národové Ruska ke své Černé perle přišli.

image

 

 

JSEM PES A TOHLE JE MUJ PŘÍBĚH

Skutečný příběh nalezený na ruském fóru SOS-cernysh.ru. Uvědomte si, jak krásnou a čistou mají psi duši, mnohem lepší duši než my lidé, kteří sami sebe nazýváme pány tvorstva! Ostatně posuďte sami:

 

„Žil jsem s NÍM 9 let. Většinu svého života jsem trpěl, ale nesmírně jsem HO miloval. Svoje dětství si téměř nepamatuji, ale pamatuji si JEHO ruce, když se mne poprvé dotkly. To jsem byl ještě malé, zdravé a hravé štěně. Pak jsem rostl po JEHO boku a zjistil jsem, že jsem pes a patřím dokonce k jakémusi plemeni. ON, můj pán říkal, že jsem černý teriér, že mám kdesi mámu a tátu co prý byli nějací šampioni. Tehdy jsem ještě nevěděl, co to znamená. Tehdy jsem ještě nevěděl spoustu věcí, vždycky jsem ale věděl jedno – že JEHO miluji tak oddanou a čistou láskou, že bych ani na vteřinku nezaváhal položit za něj svůj krátký psí život. Dorostl jsem ve statného psa a můj pán mi byl stále na blízku. Miloval jsem chvíle, kdy jsme se procházeli, kdy mne česal a koupal. Postupem času mne česával a koupával stále častěji, stříhal mne a říkal, že se chystáme na výstavy. Učil jsem se stát, běhat dokola a ukazovat zuby. Můžu říct, že nic příjemného to nebylo, ale pro něj bych udělal mnohem, mnohem víc! Vlastně úplně všechno na světě. Tak jsme jezdili po těch výstavách, někdy jen kousek a někdy hodně daleko. Byla to nádherná doba, stejně jako moji rodiče jsem se stal šampionem. Asi se tak říká těm, kteří se všem na těch výstavách líbí. Nevím, nebylo to pro mne důležité, byl jsem rád, protože ON byl rád! Jenže pak to přišlo, jako rána z čistého nebe! Jednoho rána po výstavě, to mi bylo asi 5 let, jsem se stěží mohl postavit. Nějak mne přestaly poslouchat zadní nohy a hrozně moc to bolelo. Ale rozhýbal jsem to, přeci nebudu pánovi přidělávat starosti, nejsem žádná padavka. Jenže můj krok na výstavách přestal být volný a pružný, nohy bolely čím dál víc a čím dál míň poslouchaly. Přestával jsem to pomalu zvládat. Pán mne vzal k pánovi v bílém plášti, kde jsem si trochu schrupnul a on mi prý vyfotil nohy. Když jsme odcházeli, byl můj pán moc mrzutý a naštvaný, říkal něco o dysplazii a že prý odteď jsem už k ničemu. Proboha co jsem to za troubu s nějakou dysplazií?! Jsem k ničemu! Tehdy jsem pochopil, proč máme my, černí teriéři, chlupy přes oči – je to proto, aby nám do nich nebylo nevidět, když pláčeme! Jsme totiž moc hrdí a příliš milujeme své pány, než abychom je trápili svými stesky! Plakal jsem tehdy celou noc, byl jsem na sebe naštvaný a pán byl naštvaný na mne. Po nějakém čase, kdy mne už nečesal a nekoupal, mne oholil. To jsem pochopil, že naše šťastné výlety na výstavy skončily. Ještě, že mi nechal obočí, zase jsem plakal celou noc. A plakal bych i déle, kdybych věděl, že to bylo téměř naposledy, kdy se mne dotkla JEHO ruka. Brzy mne zavedl někam na zahradu, kde stála veliká klec s dřevěným domečkem. Do té mne zavřel a odešel. Zůstal jsem sám, v zimě a s bolavýma nohama. Zalezl jsem do toho dřevěného domku a chtělo se mi umřít.

Dnes už jsem si zvykl. Žiji tu už skoro 4 roky, sám se svými bolestmi a trápením. Ale chodí za mnou! ON za mnou pořád občas chodí, přestože jsem nanic! Doma mne sice nahradil jiný pes, cítím ho z pánova oblečení. Asi bude taky šampion a pán z toho má radost! A když má radost pán, mám ji i já! Ostatně, co se mnou? Já už jsem dnes starý, je mi víc než 9 let, klouby mi neslouží. Jednu dobu jsem dokonce ochrnul úplně. Zkrátka stal jsem se pro něj nepotřebným. Odvykl jsem si od jeho lásky, od dotyků jeho něžných rukou. Dovedete pochopit, že ruce takového chlapa dokáží být něžné? Dokáží, a jak! Pro nás psy jsou ruce našich pánů ta nejněžnější a nejnepostradatelnější věc na světě!

Konečně jsem asi pochopil, že jsem břemeno, že mne nemá už rád....proboha co? Co jsem udělal špatně? Určitě jsem něco provedl! Asi jsem něco špatného snědl a na oku se mi z toho udělala ta odporná věc. Překáží mi! Je mi těžko, bolí mne nohy, bolí mne celé tělo, jsem sám a v dřevěném domku mi bývá zima. Jsem starý, nemožný, sám se svojí bolestí a zatěžuji mu život. JEMU, té nejdražší bytosti, kterou na světě mám! Jsem přítěž a ostuda, je to moje chyba. Co mám dělat, aby se tak nehněval, když sem chodí? Omlouvám se ti, ale můžu na tu ohavnou věc na oku dosáhnout, abych si ji odkousl. Nehyzdila by mi pohled, když na tebe s láskou pohlížím, neprotivil bych se ti tolik. Občas mne z klece bereš na krátkou procházku, omlouvám se ti, chůze mne nesmírně bolí, ale snažím se. Vidíš! Já jdu! Aha, padám, ale koukni, zase vstanu a jdu! Kvůli tobě. Co mám ještě udělat, abych ti usnadnil život? Víš, že pro tebe udělám cokoli můj pane. Můžeš-li, omluv mne, že ti tak znepříjemňuji život.

Aha, zase mne vedeš do toho domu, kam jsi mne už jednou vedl za tím pánem v bílém plášti. Moc se mi tam nelíbilo, dělají tam nepříjemné věci, ale kvůli tobě to vydržím, jsem tak šťastný, když jsi na mne hrdý! Mám tě přeci tolik rád, tak proč jsi ke mně tak chladný? Jsi k něčemu odhodlaný, asi mne chceš nechat operovat? Že by konečně ta hrůza z oka zmizela? Ne, rozhodl jsi se k něčemu jinému. No to je jedno, nebuď nervózní, jsem tu s tebou a vždy na tvé straně. Je ale pravda, že mám velké bolesti, počkej chvíli, hrozně mne bolí nohy..... aha, asi spěcháš. Dobře, budu se moc snažit! Ach Bože promiň, zase jsem upadl. Mám v sobě nějaký hnus, co mi vysává život z těla, ale kvůli tobě se budu držet! Jsem tak šťastný a vděčný, že tě mám! Ano, rozhodl jsem se! Budu žít tak dlouho, jak si jen budeš přát! Pochopil jsem to – zkrátka se o mne moc bojíš, proto se mnou nemluvíš, nechceš mne vystrašit. Asi se bojíš, že mne to bude bolet, když mne pohladíš nebo poplácáš. Neboj – bude to příjemné a všechna bolest odejde z těla ve chvíli, kdy se mne tvoje ruce dotknou!

Odcházíš? Proboha proč? Nebereš mne domů, do klece? Co znamená „uspat mne“? Nechci spát! Co beze mne budeš dělat? Musím být s tebou, co kdybys potřeboval pomoc?! Stůj přeci!!! Kam jdeš?! ......nevrátíš se......já.......uspěte mne, nevrátí se.....uspěte mne prosím tak, abych se už nikdy neprobudil....já ho zradil! Něco jsem udělal špatně. Ale co?! Třeba mi to řeknete vy, doktore? Omlouvám se, jsem inteligentní pes a slyšel jsem, jak říká, že je se mnou příliš mnoho starostí a stál bych moc peněz. Jak já jsem zklamal svého pána! Zradil jsem ho, naposledy se mu omlouvám................je mi bez tebe strašně.............chci domů..............jsem unavený.....starý......bolavý.....prosím vrať se....Bože jak to bolí......bolí…….

Ležím v chodbě a kolem mne prochází lidé. Občas se někdo skloní a pohladí mne, občas na mne někdo pohlédne s neskrývaným odporem a jiní si mne prostě nevšímají. Ale pro všechny jsem nikdo a oni jsou nikdo pro mne. Kdy už mne uspíte doktore? Pamatujete si moji prosbu? Uspěte mne navždy! Nic na světě už pro nemá význam, jsem vinen, zklamal jsem já starý osel!Berou mne za obojek a někam odvádějí, zase mne čeká něco nového. Už mne uspí a srdce mne přestane bolet proviněním.

Kdybych byl člověkem, měl bych přesně takovou vnučku. Hned v první vteřině jsem pochopil, že si mne odvede s sebou a v té samé vteřině jsem věděl, že s ní půjdu. Protiví se jí to, co mám pod okem. Totéž mi našli na rameni. Budu ti říkat vnučko, můžu? Jsem starý a ty tak mladá. Ty mne hladíš? Nedělej to, jsem celý špinavý a páchnu tou klecí! Vezeš mne domů? Poslal tě pro mne? Nezapomněl? To je úžasné, myslel jsem si to! Je to nejlepší pán na světě! Vidíš, vnučko, jak rychle jdu, jak se snažím?! Řekneš mu to, jak jsem se hezky choval? Bude na mne hrdý? Je pravda, že jsem se před ním provinil, proto jsem jednu chvíli myslel, že už HO neuvidím. Ne, nebudeme mluvit o špatných věcech, hlavní je, že jedu domů!!!

STÁT! Tohle není můj dům ani moje klec....takže mne skutečně opustil…. Vnučko, nechej mne být, jsem příliš problémový. Prostě mne nechej tady. Proč mne vozíš? Zklamu i tebe, nevím jak se polepšit, nenašel jsem, kde jsem udělal chybu! Jsem starý, unavený a nemocný pes, nejsem ze železa, vzdávám se.....hotovo, dál už nemohu jít! Mám žízeň a chci spát. Zbláznila jsi se? Neber mne do náručí! Strháš se! Počkej, dej mi minutku odpočinku a zdolám i ten poslední schod, promiň....

V tomhle domě je všechno tak podivné. Všichni mne tady hladí, jako bych byl miloučké a neodolatelné štěňátko. Poznám, že o mne mají strach. Víte, už vidím o hodně lépe. Anna – to je moje lidská vnučka, mne vykoupala, umyla a namazala mi něčím oči. Už to nepálí a nedře jako celé měsíce předtím. Sedla si ke mně, hladí a vykládá mi, že existuje nějaké „fórum“ v domě, co se mu říká „internet“ a tam že lidem, kteří o mně vědí denně píše. Napsal tam můj příběh ten pan doktor, co mě měl uspat. Ten co mě léčil, když jsem byl ještě šampion. Víte, nejsem zase až tak moderní teriér, žil jsem dlouho na zahradě v kleci, nevím, co je to „fórum“ ani „internet“, ale asi mne to zachránilo. Ale stejně se mi v noci zdá o NĚM, o tom, že jsem zase mladý pes a jeho ruce mne hladí a drbou za uchem. Zase ta ostrá bolest! Jsem unavený, ale mám opět chuť žít! Kvůli mé lidské vnučce Anně, kvůli těm lidem z internetového domu....a....kvůli NĚMU. Třeba se vrátí a promine mi……neztrácím naději…..

Zase mne Anna vede k veterináři......ne Anno, řekni mi čestně, chceš mne tam nechat? Nikam nejdu, nevěřím ti! Necháš mne tam! To mne raději nechej na ulici! Nejdu nikam!

Jsem dobře vychovaný pes, přemluvila mne. Ale nenechala mě tam jak jsem čekal! Dokonce mě objednala na operaci!

Snažím se, žiju! Vždyť oni všichni mi věří! Jedeme z kliniky a je mi zle, ale ty hnusy z očí mám pryč. Stydím se – pozvracel jsem se....a ještě jednou....vidím, jak je Anna nervózní.....vracíme se na kliniku. Už se nebojím tam s ní chodit, ona mě tam nenechá. A jak jsou tam dobří doktoři, už se cítím mnohem, mnohem líp! Už jí věřím, ona mne neopustí! Pane můj, kdybys věděl jak se mi po tobě stýská, ale omluv mne, teď mám svůj život. Opustil jsi mne, ale já se na tebe nezlobím. Mám tě rád pane, ale teď mám svoji novou rodinu, věří mi a já je nesmím zklamat!!!“

   

TOPlist